Za drobotí do Apenin

Zimní období je pro řadu entomologů časem, kdy plánují své výpravy na následující rok. V mém případě to nebylo jiné, a tak jsem již v zimě přemýšlel, kam opět vyrazím. Na výběr jsem měl několik destinací, a to i přesto, že se lov brouků stává docela adrenalinovým zážitkem. Jedním z důvodů je situace kolem uprchlíků, a tím druhým jsou nejrůznější restrikce a zákazy, které znemožňují sbírat bezobratlé v řadě evropských zemích, přesněji sbírat je v klidu. Na této stránce http://www.theskepticalmoth.com/collecting-permits/?lang=cs se dozvíte, jak to ve které zemi vypadá, a co vše je potřeba udělat proto, aby bylo možné hmyz sbírat. Možná Vás překvapí, kde všude je to problém, přesněji, kde všude je sběr zakázaný. Ale zpět k plánování. Nakonec jsme se s kolegou dohodli, že budeme volit mezi Bulharskými a Italskými horami. Rozhodování bylo z mého pohledu docela snadné, protože rizikovější sbírání, včetně následného nepovoleného transferu materiálu přes Maďarsko, hovořilo jasně pro Itálii. Rozhodnutí padlo a nezbývalo než zajistit ubytování a naplánovat přesný termín a cíl cesty.

Po krátké výměně emailů jsem zamluvil ubytování nedaleko Modeny. Modena je známa svou entomologickou burzou a také blízkostí k Apeninám. Právě pohoří jižně od Modeny se mělo stát na jeden týden cílem našich výprav. Ze severních Apenin je známa celá řada zajímavých druhů brouků a tak jsme byli zvědavi, jaké vzácnosti se nám podaří ulovit. Všemu však přecházela informace od mého kamaráda, který mi přeložil zprávu od jeho italského kolegy, jenž strávil týden v italských horách a díky velkému suchu a horku téměř nic neulovil. Říkal jsem si místní borec a takto dopadnul? Ale jak je známo, největší šťouralové a broukobijci jsou Češi a tak jsme si řekli, že my těm Italům ukážeme.

Lesní světlinka na břehu potoka. Místo, kde jsem prosil hmatavce rodu Faronus, drabčíky rodu Leptusa a další zajímavé brouky

Štěrkopískové břehy hostí celou řadu zajímavých střevlíčků, drabčíků a kovaříků. Ve vodě jsou hojní brouci z čeledi Elmidae a Dryopidae.

Při patě dubu jsem prosíval drobné nosatce rodu Cotaster a také drabčíky rodu Geostiba.

Lucanus tetraodon - Možná nevíte, že v Evropě nežije pouze jeden druh roháče, ale na jihu můžete potkat druh Lucanus tetraodon. Tento roháč je menší a má menší kusadla. Nám se podařilo najít jeho larvy pod hromadou starých klád.

Po jedenáctihodinové noční jízdě přes Rakousko jsme dorazili do Modeny. A abychom se nenudili a využili volný čas, než nás pustí do hotelu, začali jsme se dívat po nějaké zajímavé lokalitě na okraji hor, kde bychom se pokusili nachytat první brouky. Cesta nás zavedla až na parkoviště u větší travertinové soutěsky. Soutěskou protékal potok a tak nebylo obtížné najít vlhčí místa. I přesto bylo hned patrné, že sucho trápí i tuto oblast. Nicméně malou útěchou bylo zjištění, že zde v posledních dnech aspoň slabě pršelo. V prosevech listí bylo relativně mrtvo, avšak pokud člověk narazil na nějaké relativně vlhčí místo, brouci byli. Nejčastěji se v prosevech objevovali nosatci druhu Holotrichapion pisi a také některý z kovově zbarvených nosatců rodu Ceutorhynchus. Na vlhčích místech běhali v listí drobní hmatavci rodu Bryaxis a k mé radosti se mi podařilo prosít velmi zajímavého hmatavce rodu Faronus. Tito velmi drobní hmatavci mají nápadně trojúhelníkovitou hlavu s řadou vtlaků a rýh. Ve větších vrstvách listí byli hojní drobní slepí brouci rodu Bathysciola. Asi po dvou hodinách jsme se vrátili k autu na malé parkoviště a začali ve stínu menšího stromu probírat prosevy. Lidé, kteří na parkoviště přijížděli, se na nás s údivem dívali a jistě si říkali, copak je to za podivíny, kteří mají piknik a místo na plachtu s nejrůznějšími dobrotami, koukají na plachtu plnou hlíny a listí. Občas se nás někdo přišel zeptat, co to provádíme. Nakonec přišla mladší slečna, která neměla zájem o naší plachtu ani o podivnosti, které tam provádíme, ale o naši pomoc. Parkoviště bylo pro slečnu asi příliš malé a tak z něj vyjela předními koly do hlubší strouhy a již nebylo cesty zpět. Dospělců tam mnoho nebylo a tak využila naší pomoci a během pár minut jsme auto vytlačili zpět. Nebylo to snadné, protože si za volant sednul nějaký mladší muž, který pravděpodobně testoval, kolik otáček její auto vydrží a tak se přední kola nořila stéle hlouběji do písčité půdy. Když jsme mu sdělili, že by neměl motor tolik trápit, dílo se během pár vteřin podařilo.

Langelandia sp. - Tohoto slepého a vzácného brouka jsem objevil v hromádce hnijících větviček při patě starého pařezu. Nejedná se o druh, který žije vzácně u nás a tak mne čeká jeho určení.

Pselaphinae - I mezi drobnými hmatavci jsou krásní tvorové. Zleva Trissemus antennatus, Faronus sp. a Pselaphus parvus.

Esarcus sp. a Lathrobium (Glyptomerus) sp.

Pselaphogenius cf. fiorii a Leptomastax sp.

Den se přehoupl do své druhé poloviny a tak jsme vyrazili do hotelu se ubytovat. Po krátké přestávce a nezbytné očistě jsme vyrazili směr jih hledat nějaké vhodné místo, kdy bychom mohli opět využít naše prosívadla a další speciální propriety pro sběr drobných šestinožců. Cesta nás zavedla do malebných hor s řídkými porosty mladších listnatých stromů. Auto jsme nechali auto na okraji lesa a šli zkusit štěstí. Hned první zkušební prosev do bílé misky ukázal, že je opravdu sucho. Nicméně se občas v prosevu objevovali všudypřítomní hmatavci rodu Bryaxis. Hned u cesty byl starší pařez a kolem tlející listí a drobné větvičky. Malé vlhčí místečko lákalo k prosevu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem při pohledu do misky s prosevem zahlédl nehybného podlouhlého tvora, který nebyl nic jiného než vzácný, skrytě žijící brouk rodu Langelandia. Povzbuzen úspěchem jsem vyrazil dál do lesa. Asi po sto metrech jsme hned u cesty objevili malý potůček, v jehož okolí byla spousta listí a také starý topolový pařez. I zde se podařilo chytit Langelandie a další zajímavé dřevní brouky. V listí a detritu byli velmi hojní hmatavci Trissemus antennatus, které jsem doposud nesbíral. Občas se v prosevu objevili hmatavci rodu Trimium nebo Bythinus.

První den se chýlil ke konci a tak jsme se vrátili do hotelu, do eklektorů umístili prosátý materiál a vyrazili na večeři. A jak se dalo očekávat, jídlo bylo skvělé. Večerní posezení v restauraci a degustace italských specialit nás provázely téměř celým pobytem. A zcela neočekávaně jsme zjistili, že rajčata tu chutnají lépe, olivový olej je nějak víc olivový, špagety jsou dokonale al dente a číšník se na nás neustále usmívá, neb se obává toho, že bychom mohli zítra navštívit konkurenci.

Ještě před samotným odjezdem do Itálie jsem se zeptal italského kolegy, zda nám nemůže doporučit nějaká místa v Severních Apeninách, kde bychom mohli narazit na zajímavější brouky, samozřejmě především drabčíky a hmatavce. Jedno z míst, které nám doporučil, byla Madonna dell´Acero, vzdálená asi 80 km od hotelu. Jednalo se o horské lesy ve výšce kolem 1200 m. Několikrát jsme tuto lokalitu v průběhu pobytu navštívili, a i přes značné sucho, které se každým dnem zhoršovalo, se nám podařilo nasbírat několik zajímavých brouků. Většinu času jsem věnoval prosevům. V suchém počasí nebylo vůbec snadné najít nějaké vlhčí místo, kde by se brouci zdržovali. Nejčastěji jsem tak prosíval naváté listí u lesních cest, při patách stromů, zkoušel jsem prosívat staré mrtvé dřevo, nebo jsem obracel větší kameny. A právě u jedné lesní cesty jsem prosil listí, které bylo napadané do malé strouhy zarostlé ostružiníkem. Ostružiník si nemohl vybrat lepší místo a tak jsem, i přes použité rukavice, za chvilku vytahoval trny z předloktí. V prosevu se to kupodivu hemžilo brouky. Byli zde velmi drobní hmatavci rodu Trimium a Bryaxis, drobní drabčíci rodu Leptusa a také nápadní hmatavci druhu Pselaphus parvus. Nad cestou v kaštanovo-bukovém lese jsem v malé prohlubni objevil velký kámen. Bylo jasné, že bez použití speciálních pomůcek a síly získané dlouholetým huntováním těla v posilovně, se mi jej nepodaří obrátit. Naštěstí jsem si do batohu přibalil velké páčidlo. Páčidlo pomohlo, ale i tak jsem s kamenem bojoval více než 15 minut...on byl opravdu velký, a když už se mi jej podařilo částečně odklopit, nebyl tu nikdo, kdo by mi ho podržel a já mohl páčidlo posunout. Ale proč vlastně věnuju tolik řádek nějakému zbytečnému šutru v lese. Aááá už vím! Když se mi jej podařilo obrátit, po spodní straně kamene běhala spousta drobných bělavých tvorů, nejrůznějších chvostoskoků, stínek a roztočů, což indikuje zajímavé podzemní prostředí, kde by měli žít slepí brouci. Avšak brouk žádný. Nevzdal jsem se a prosil jsem hlínu v jámě, která po kameni zbyla. Výsledkem bylo několik slepých brouků, pravděpodobně rodu Bathysciella, ale hlavně velký a nápadný slepý drabčík rodu Lathrobium (sg. Glyptomerus). Tak se nakonec to úsilí vyplatilo, vlastně půlka úsilí, neb mne čekal ještě návrat kamene zpět na své místo.

Leptomastax sp.

Leptomastax sp. - Asi nejbizarnějšími brouky, které jsem si přivezl byli zástupci rodu Leptomastax. Mají širokou hlavu a obrovská šavlovitá kusadla.

Phaenotherion fasciculatum - Velmi drobný a netypicky kulatý zástupce čeledi Anthribidae.

Curimus sp.

Pselaphogenius cf. fiorii - Tito drobní hmatavci jsou nápadní svými extrémně dlouhými makadly. Žijí v listí, nebo vlhkém detritu.

Esarcus sp. - Poměrně vzácný zástupce čeledi Mycetophagidae, který žije na hnijících větvičkách, které jsou pod zemí, nebo v listí.

Na této lokalitě jsme několikrát zastavili na místech, která se nám zdála zajímavá. Jednou to bylo v jedlovém lese, jindy na okraji cesty, nebo jsme vyjeli do vrcholové části ve výšce asi 1500 m. Téměř všechna místa byla beznadějně suchá a skoro bez brouků. Nezbylo než hledat vlhčí místa pod skalními převisy, poblíž vody, nebo při kořenech odumřelých stromů. Brouků tak pomalu přibývalo. Téměř jako všude, objevovali se zde běžné druhy rodu Bryaxis a Trimium. V mechu jsme vzácně nacházeli velmi zajímavé brouky rodu Curimus, patřící do čeledi Byrrhidae. Občas se do prosívadla dostali střevlíci rodu Trechus, kterých však bylo díky suchu velmi málo. Proto mne docela překvapilo, že téměř v každém prosevu bylo možné najít drobné drabčíky rodu Leptusa a Geostiba. Jsou to malé druhy s krátkými krovkami a často téměř slepé. Když jsem se něvěnoval prosevům, což bylo jen velmi zřídka, díval jsem se po kmenech, nebo větvích stromů. Na malé hromádce větví u cesty se nám podařilo chytit tesaříky Parmena unifasciata a velmi drobné a hbité lencovité brouky Abdera quadrifasciata.

Aparopion cf. suturidens - Poměrně bizarní zástupce velmi zajímavé podčeledi Molytinae.

Curimus sp. - Tito drobní brouci se živí nejrůznějšími druhy mechů. Objevit je však není úplně snadné, protože při vyrušení vytvoří malou kuličku a destíky minut jsou nehybní.

Bathyscicola sp. - Tito velmi drobní slepí broučci obývají hlubší vrstvy lesní hrabanky. Na jihu Evropy žije celá řada druhů, které se jen velmi málo liší.

Nebudu se věnovat všem navštíveným lokalitám, ale určitě zmíním ještě aspoň dvě. Obě měly něco společného – staré, částečně odumřelé porosty kaštanovníků setých (Castanea setiva). Už na první pohled bylo jasné, že jde o velmi staré porosty. Mnoho kmenů již podlehlo červené hnilobě a tak v nich bylo možné najít druhy, které právě toto dřevo vyhledávají. Jedním z nich je například Prostomis mandibularis. Při jednom z prosevů jsem prosíval hluboké vrstvy listí v blízkosti zcela zetlelého kmene kaštanovníku. Listí a dřevo bylo vlhké, pod listím byla spousta hnijících větviček a zbytků dřeva. Toto místo obývali drobní drabčíci podčeledi Scydmaeninae, přesněji velmi bizarní zůstupci rodu Leptomastax, a také nenápadní brouci rodu Esarcus. Především brouci rodu Leptomastax vypadají neuvěřitelně. Mají obrovská kusadla, jejichž velikost hravě předčí jejich vlastní hlavu a patří tak k nejbizarnějším broukům, které znám. Jediný handicap je jejich velikost, jsou opravdu drobní a dorůstají velikosti jen několik milimetrů. Občas si říkám, jak by dopadl člověk, kdyby tito brouci měli jeden metr. Velmi zajímavý byl také větevníček Phaenotherion fasciculatum, který má oproti většině druhů této čeledi, netradičně kulaté krovky a štít. Samozřejmě i na těchto místech se vyskytovali drobní hmatavci rodů Bryaxis, Bythinus, Trimium ad. Já jsem měl však největší radost ze zástupců rodu Pselaphogenius, ktré jsem dosud nechytal a ve sbírce jsem měl jen dva exempláře. Tito brouci jsou blízce příbuzní zástupcům rodu Pselaphus, avšak mají nápadně prodlouženou hlavu a menší oči. Stejně jako u rodu Pselaphus, i tito brouci mají neuvěřitelně dlouhá makadla a vypadají jak bizarní tropické druhy.

Pselaphus parvus - Druh velmi podobný našemu druhu Pselaphus heisei heisei. Brouky jsem prosíval ve vrstvě listí na okraji lesní cesty.

Onthophilus striatus

Faronus sp. - Tito velmi drobní drabčíci se ukrývali ve vlhkém listí.

Prostomis mandibularis - Nápadný brouk žijící ve dřevě napadeném tzv. červenou hnilobou.

Nakonec tedy týden v severní Itálii přinesl několik zajímavých úlovků, které nyní čekají na zpracování a zařazení do sbírky. A protože se pomalu blíží zima, mohu začít opět plánovat, kam se podívám v příštím roce.