Domů » Nejnovější články » Maroko 2012 - 2. část

Maroko 2012 - 2. část

Pohoří Atlas je pro turisty velmi vyhledávanou destinací a my jsme jej navštívili v jarním období, kdy byly vrcholky ještě zasněžené, příroda se probouzela a každý večer bylo slyšet hlasité skřehotání stovek skokanů, kteří se snažili zaujmout své potencionální partnerky.

Pohoří Atlas se táhne v délce 2400 km přes území Maroka, Alžíru a Tuniska. Nejvyšší vrchol se nachází na území Maroka a je to Džabal Tubkal (4 167 m.n.m.). Při cestování po Maroku jsme pohořím Atlas projížděli poměrně často, nebo jsme jej alespoň míjeli a zasněžené vrcholky nás provázely téměř celou expedicí. Část pohoří Atlas, která se táhne jižně od Marrákeše se nazývá Vysoký Atlas. Naším cílem byl Toubkal National Park a úpatí hory Oukaimeden (3200 m.n.m.). Není to jen místo vskutku úžasné, ale i velmi zajímavá lokalita s výskytem celá řady vzácných brouků z nichž především myrmekofilní brouci patří k těm nejvzácnějším se kterými se můžete v palearktické oblasti setkat.

Ještě před tím než jsme se do Maroka vydali jsem slyšel několikrát skloňovat jméno Oukaimeden a měl to být vrchol našeho počíná v Maroku. S odstupem několika dní mohu říci, že toto místo plné zeleně a skřehotajících žab mé představy hravě překonalo. Cesta z údolí ubíhá velmi pomalu. Silnice jsou úzké a tak ujet v serpentýnách 30 km je úkol, který vyžaduje notnou dávku trpělivosti, řidičskou zručnost a pevné nervy. Zastavujeme na několika místech ještě před samotným cílem naší cesty a sbíráme první zajímavé brouky. Každá zastávka mi přináší uspokojení z nových a zajímavých úlovků. Naší hlavní činností bylo obracení kamenů a hledání hnízd mravenců rodu Messor, Pheidole a Aphaenogaster. Někdy jsme obracením kamenů strávili i více než 6 hodin denně. A na rukou to bylo znát. Udělat nám otisky prstů by bylo asi dosti složité a i přesto nás to nezlákalo k nějaké ilegální činnosti. Sbírat myrmekofilní brouky je prostě práce pro pořádné sběratele s pořádnou dávkou trpělivosti a fyzické zdatnosti. Již první zastávka na menších terasách plných drobných i větších kamenů mi přinesla odpověď na otázku zda tu vůbec najdeme nějaké zajímavé myrmekofily. Ještě před tím než jsem si mohl v klidu vychutnat vysněné úlovky, se objevili místní prodejci a dlouhou řádku minut nám vnucovali své zaručeně pravé šperky, fosílie a nerosty. Někteří z kolegů se nechali "ukecat" k nákupu, já jsem se však věnoval sběru brouků a pokoušel se neustálé obtěžování prodejců ignorovat. Někdy to bylo dost složité a tak za mnou skupinka mladíků pobíhala od kamene ke kameni a v jejich tváři byl vidět údiv nad tím co to právě provádím. Bylo to dost otravné a tak jsem se začal věnovat kamenům dál od cesty a v méně schůdném terénu. Nakonec to i ti nejvytrvalejší prodejci vzdali a museli si najít jiného obětního beránka.

Pod kameny bylo živo. Nejčastěji zde byli k vidění malí i velcí štíři a k naší spokojenosti i hnízda mravenců hledaných druhů. Po několika minutách hlásí kolega nález pozoruhodného brouka z čeledi Paussidae. Nález prvního mi dal nové síly a po několika minutách se usmálo štěstí i na mě. V kolonii mravence rodu Pheidole se nemotorně pohyboval drobný, asi 5 mm velký brouk Paussus favieri. Vždy jsem si přál tyto brouky najít a fotografovat. A aby nezůstalo jen u jednoho, pod menším kamenem jsem v kolonii mravenců objevil hned dva tyto úžasné brouky. Oproti mravencům byli velcí a při vyrušení se zdálo, že se o ně mravenci téměř nezajímají. Jen tak pobíhali po kameni a snažili se najít nějaký úkryt před denním světlem a nevítaným návštěvníkem. Potěšen nálezem jsem se vydal k autu pro svůj fotoaparát abych mohl pořídit pár dokumentačních fotografií. Fotografování byl vůbec problém. Ne, že bych si neporadil, ale tahat na zádech batoh s fotovýbavou, přes rameno tašku s entomologickými pomůckami a stále být v pokleku nebo podřepu, už člověka řádně prověří. Proto jsem raději fotoaparát nechával v autě a v případě potřeby jsem pro něj vyrážel. Jak jsem již jednou psal, sbírání nad fotografováním vítězilo, ale ne vždy a vyfotografovat si ty nejvzácnější a nejzajímavější myrmekofilní brouky prostě nešlo. Nálezy druhu Paussus favieri se množily a tak jsem se přeorientoval na jiný druh mravence a to na zrnojedy rodu Messor. U nich se měl vyskytovat Catopid rodu Philomessor. Opět mi štěstí přálo a podařilo se mi najít jeden ex. na suchých stéblech uvnitř kolonie mravenců. Brouk se snažil bleskurychle ukrýt v chodbičkách, stejně tak jako mravenci. Čas plynul jako voda a bylo nutné se přesunout dál.

Po několika dalších kilometrech se před námi začínal pomalu objevovat zasněžený hřeben Oukaimedenu. Dostali jsme se na malou náhorní plošinu, kde jsme měli strávit více než dva dny. Kolegové, kteří tam byli před několika lety hovořili o místě, kde nejsou téměř žádní lidé. Situace se však změnila a tak nás už při vjezdu zastavila závora s výběrčím poplatku. Vybírání poplatků za vjezdy a parkování bylo vůbec podivné. Lidé, kteří peníze vybírají Vám nedají žádný doklad o platbě, většinou na sobě nemají nic co by signalizovalo, že mohou nějaké peníze vybírat a když se člověk zeptal zda mi mohou ukázat třeba průkazku, nebo nějaké povolení vždy mi bylo řečeno, že se mám jít zeptat do hospody, krámku nebo hotelu, kde přeci všichni vědí, že se tady vybírá. Někdy šlo prostě ujet a nikoho při tom nepřejet, nebo prostě zaplatit a mít klid. Částky to nebyly nijak závratné, ale za tři týdny se to nasčítá a částka pak není úplně zanedbatelná. Ubytovali jsme se v horské chatě a netrpělivě jsem čekal až se vydám na první procházku.

Nad našimi hlavami poletovala hejna kavčat žlutozobých, tráva byla svěží a řídký vzduch dával některým kolegům docela zabrat. Pohyb ve výšce kolem 2800 m.n.m. je již o něco složitější a i když já sám jsem nějakou výraznou změnu nepociťoval, přeci jen drobné změny nastaly. Jasná obloha a stále zařící slunce se podepsalo na mé tváři a již druhý den jsem bojoval s opary. Nejvíce jsem ale nadmořskou výšku pocítil při fotografování, kdy jsem potřeboval v některých situacích zadržovat dech. Kapacita plic však byla nějaká omezená a po pár vteřinách jsem byl nucen nádech opakovat. První čeho jsem si všiml byly drobné žluté květy na kobercích zelené trávy. Byly to drobné narcisky, dokonalé miniatury těch, které známe z našich zahrádek. Když jsem se procházel po loukách objevil jsem i drobné modré květy, které jsem doposud ve volné přírodě neviděl. Všude bylo vlhko, na svazím kolem nás odtával sníh a několik nadšených arabů si přivezlo lyže, nechalo se odvézt lanovkou na jeden z menších vrcholů a užívalo si zimní radovánky pod jarním sluncem. Nebyl však čas na nějaké lenošení a tak jsme se vydali na jednu louku, kde se měli vyskytovat ti nejvzácnější brouci, kteří se dají v Maroku chytit. Opět nastal čas na hledání mravenců rodu Aphaenogaster, Messor a nyní i Formica u nichž se měl vyskytovat velmi vzácný drabčík Lomechusa atlantica.

Se stoupající nadmořskou výškou se měnila i krajina, přibývalo zeleně a ubývalo lidí

Políčka na strmých svazích vypadala v jarním období svěže a plna života

Toto idilické místo kazily jen hloučky lidí a igelitové sáčky v potoce

V nadmořské výšce 2700 metrů to vypadalo neuvěřitelně a jaro zde bylo teprve na začátku

Když jsem stoupal dál, mizeli lidi a teprve zde jsem si mohl naplno užívat zdejší přírody

Myrmekofilní brouk Paussus favieri ve společnosti mravenců r. Pheidole

Všimněte si nápadných tykadel, kterými jsou tito brouci charakterističtí

Velmi drobné, asi 10 cm vysoké narcisky zde byly poměrně hojné

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
191119215
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace