Hurá do světa

Letošní rok jsem měl v plánu hned několik zásadních úkolů. Jedním z nich bylo nalezení a samozřejmě vyfotografování posledního druhu sklípkánka, který mi dosud v databázi chyběl – sklípkánka černého (Atypus piceus). Po náhodném nálezu tzv. punčošky, jsem si vytipoval lokalitu nedaleko Kadaně.

Poslední týden v březnu jsem za slunečného, a na březen neobvykle teplého počasí, vyrazil do přírodní rezervace Běšický chochol. Tato lokalita patří k těm nejzajímavějším v širším okolí Chomutova, a také mezi oblíbená místa, která jsem v mládí navštěvoval. V té době, hovoříme o druhé polovině devadesátých let minulého století, mě ani ve snu nenapadlo koukat po pavoucích, a to i přesto, že jsem již o sklípkáncích věděl. Lokalitu jsem navštěvoval především kvůli roháči obecnému, který zde má dlouhodobě poměrně stabilní populaci. Žije zde mnoho zajímavých fytofágních brouků, především mandelinek a nosatců. Je to jedna z mála lokalit, kde potkáte ještěrku zelenou. Nedaleké složiště popílku elektráren Tušimice nabízí ideální podmínky pro blanokřídlé nebo vzácné druhy motýlů.

Při jedné nedávné návštěvě jsem při hledání brouků z tribu Trachyphloeini objevil úplnou náhodou punčošku, charakteristickou pavučinu našich sklípkánků. Podle biotopu, šlo o xerotermní trávník, jsem usoudil, že by mělo jít o sklípkánka černého. Zkusil jsem pavouka vylákat, ale marně. Podařilo se mi najít ještě dalších 5 větších či menších punčošek, ale pavouka jsem opět nevylákal. Byl již pozdní podzim, a tak byla šance na nalezení výrazně menší. Rozhodl jsem se, že na lokalitu vyrazím brzo na jaře, kdy by měli mladí sklípkánci opouštět kokony.

Řekl bych, že štěstí přeje připraveným. Hned při příchodu na lokalitu jsem si všiml podivných pavučinových dálnic mezi suchými stonky. Ne nejvyšších místech byly větší či menší skupinky drobných pavoučků – byli to sklípkánci. Dlouhé minuty jsem pozoroval dění na pavučinových vláknech a pokusy mladých sklípkánků o obsazení nového stanoviště. Pavouci postupně stébla opouštěli. Někteří se vrhli střemhlav na zem, jiní sledovali pavučinové dálnice až na zem do podrostu. Nyní je bude čekat boj o přežití ve světě plném predátorů. Samozřejmě jsem velmi bedlivě pozoroval, zda nedojde k odletu nějakého jedince v rámci aeronautického chování, tedy létání pavouků na pavučinovém vlákně. Počasí bylo zcela ideální, navíc foukal poměrně silný vítr. Bohužel jsem toto chování neviděl. V literatuře jsem se navíc dočetl, že let na pavučině je znám u příbuzného sklípkánka hnědého, nikoliv u sklípkánka černého (Buchar 2005).

Měl jsem velké štěstí, protože jsem se na lokalitu vrátil za dva dny, a po malých sklípkáncích ani památka. Nová generace je tak zajištěna, a mně nezbývá než se na lokalitu vypravit v létě, kdy samečkové pátrají po samičkách. Bude tak příležitost vyfotit si i dospělé jedince a potvrdit či vyvrátit určení druhu.

Buchar A. (2005): Aeronautické chování pavouků. – Živa 53: 121‒123.